Pamatujete si, jaké to bylo když jsme si ještě hráli s panenkami a nemuseli moc přemýšlet, protože za nás všechno zařídil vždy někdo z dospělých?
Ať to byla máma, táta nebo naše paní učitelka, to nebylo rozhodující. Hlavní pro nás bylo jen to, že jsme získávali svůj volný prostor na hraní a přemýšlení. Měli jsme jasná pravidla, co smíme a co ne a podle těch pravidel jsme se řídili. Jelikož máme každý jinou osobnost, vždy jsme si ta pravidla samozřejmě přizpůsobili ke své spokojenosti. Už od malých dětí jsme věděli, že tím, že budeme slepě poslušné, ničeho nedosáhneme a tak jsme zkoušeli napínat trpělivost a hranice těch, kteří nám ty pravidla dávali. Například k tomu, aby nám rodiče koupili naší vysněnou panenku, jsme měli vždy tři způsoby, které jsme samozřejmě měnili a používali podle nálady našich rodičů. Už v tak raném dětství jsme dokázali analyzovat situaci a vytvořit si plán pro získání toho, co jsme chtěli.
- poslušná holčička
- vzteklá holčička
- vtipná komediantka
Nevím jak u vás, ale u mě a následně pak u mých dětí, nikdy nezabral první způsob. Poslušná holčička buď musela prosit, nebo přemlouvat a to člověka dlouho nebaví. Osvědčil se mi druhý a hlavně třetí způsob. Druhý způsob byl, uvést maminku do trapné situace, kdy jsem se vztekala, že tu hračku prostě musím mít. Křičela jsem hystericky na celý obchod s panenkami, že mi maminka panenku raději koupila. No a třetí způsob nebyl sice špatný, ale za to mi zabral více času a také jsem musela vynaložit i nějaké úsilí. 🙂 Jak už jsem jednou napsala, rozhodovala jsem se vždy podle nálady dospělého. Třetí způsob jsem tedy mohla použít, pokud měli dospělí super náladu a já jim ji svým hereckým projevem ještě zlepšila. Byla jsem milá, hihňala se, povídala jeden vtip za druhým a rozdávala úsměvy na všechny strany. Mimo to jsem si ještě připravila básničku nebo písničku, kterou jsem se právě naučila ve školce a spustila jsem na celé kolo, aby maminka mohla být pyšná v obchoďáku na svou holčičku. V té pravé chvíli, když se k nám zrovna přidala nějaká jiná maminka nebo babička a chválila mamince, jak má šikovnou holčičku, jsem pronesla svou slavnou vítěznou větu: „Maminko a koupíš mi prosím tu hračku, kterou si tak moc přeji?“ Maminka jen pokývla na znamení souhlasu a usmála se na na tu paní, která mě právě pochválila. Nevím, co se mamince právě honilo hlavou, ale vždy povzdechla, vzala mě za ruku a šli jsme koupit mou hračku. Tak chytrá už jsem byla co jsem si ještě hrála s panenkami.
Takhle přesně to na mě válely i mé děti 🙂 a tak jsem se raději vyhýbala obchodům s panenkami, aby mi to dcerka neoplatila.
No vidíte, že už v dětství se u nás projevuje schopnost logického uvažování, dobrého plánování a rozumného emotivního vcítění se do druhých. Tím, že nemáme zatím žádné velké starosti, máme čas na přemýšlení. Svým myšlenkám dáváme směr a spojujeme vše, co patří k sobě, aby se na konci objevil výsledek. Na rozdíl od mužů si my ženy tuhle vyčůranou logiku tak často neponecháváme až do dospělosti, takže se z nás nestávají sobci ani egoisti. A pak, že ženy nemají logiku. 🙂
Která z těch tří možností byla vaše Holky? Zajímá mě vaše taktika :O)